Veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová má, podobně jako její předchůdci, obrovské množství práce. Ročně musí její úřad řešit neuvěřitelných osm tisíc podnětů – neboli stížností občanů. Kromě prověřování stížností na nezákonný postup úřadů má i další úkoly. Naposledy jí zákon uložil zabývat se právy lidí se zdravotním postižením. Vedle toho se například věnuje ochraně lidí zbavených osobní svobody před špatným zacházením, proto navštěvují právníci Kanceláře veřejného ochránce práv třeba léčebny dlouhodobě nemocných, dětské domovy, ale i věznice. V rozhovoru Šabatová hovoří o otázce diskriminace žen, vzpomíná na výslechy StB, ale také na svého předchůdce Otakara Motejla.

 

Jste držitelkou řady ocenění, mimo jiné Ceny OSN a Ceny Alice Garrigue Masarykové. V roce 2018 vám francouzský prezident Emmanuel Macron propůjčil nejvyšší státní vyznamenání Řád čestné legie v hodnosti rytířky. Lze vůbec říci, které ocenění Vám udělalo největší radost?

Úplně se to nedá porovnat, člověka to vždy potěší. Cena OSN za obranu lidských práv se uděluje jen jednou za pět let pěti subjektům ve světě, je to hodně raritní záležitost. Těší mne i Cena Alice Masarykové, byla to velmi zajímavá žena a jsem ráda, že ocenění lidských práv existuje. Mám radost i z polského státního vyznamenání, které také uděluje prezident – za aktivní spolupráci s polským disentem.

Využiji toho, že zmiňujete disent a zeptám se vás na dobu minulou. Byla jste signatářkou Charty 77 a v roce 1986 jste pak působila jako její mluvčí. Jak vzpomínáte na toto období?

Žiji výrazně ukotvena v současnosti a snažím se i přemýšlet o budoucnosti, přesto mě potěší, když se mě někdo zeptá na toto období. Vzpomínám ráda na přátelské a úzké vazby, na atmosféru blízkosti. Společně jsme dělali to, o čem jsme byli hluboce přesvědčeni, že má velký význam. Charta 77 hodně zasáhla do našich životů.

Byli jste s Petrem Uhlem jedna z mála dvojic, kde oba partneři podepsali. Diskutovali jste doma o dopadech? Nebáli jste se, že budete oba uvězněni?

Musím říct, že jsme takto nepřemýšleli. Nebyla to první petice, kterou jsme podepsali. I když její význam vysoce přesáhl všechny petice předcházející i následné. Ale neměla jsem pocit absolutního začátku, že se vše změní. Měla jsem dojem, že to bude jen jeden z dalších počinů. I když jsem věděla, že bude důležitý.

Vy jste měla už tehdy zkušenost nejen s výslechy, ale i s vězením. Jako mladá žena jste byla odsouzena a uvězněna v roce 1971, ještě před podpisem Charty. Za letákovou akci proti volbám…

Byla to výzva, aby lidé nešli volit a dali tím najevo, že nesouhlasí s vývojem po roce 1968. Když jsem podepisovala Chartu 77, věděla jsem, že mohu být uvězněna znovu. To rozhodně nebyl příjemný pocit, ale na druhou stranu už jsem měla tu zkušenost, která sice nebyla příjemná, ale věděla jsem, že to případně zvládnu.  

V 60. a 70. letech nebylo u výslechů fyzické násilí běžné jako v letech padesátých, spíše se jednalo o psychický nátlak, vyhrožování...

Ano. Já jsem se ve vězení vůči sobě nesetkala s fyzickým násilím, ale z našich procesů vím, že se k Jiřímu Millerovi chovali způsobem, který už tou dobou nebyl obvyklý, tedy že použili fyzické násilí.

Vnímala jste tenkrát, že StB používá vůči ženám jiné metody, genderově specifické výhružky?

Minimálně mohu jmenovat dvě metody, které užívali vůči ženám. Jednak pracovali s tím, že mám děti. Nepřímé narážky, člověk měl kupříkladu obavu, že by děti dali do dětského domova. Druhá věc je, že specificky uráželi. Při jednom výslechu se snažili, abych jim řekla, z čeho žiji. Já jsem byla s dětmi doma, manžel byl zavřený, dostávala jsem přídavky na děti a manžel mi z Mírova posílal, když pracoval, nějakou částku. Nebylo to dostatečné k zajištění živobytí. Žila jsem z peněz, které jsem dostala od přátel z Česka, od Solidarity z Polska, odjinud ze zahraničí. Dobře jsem věděla, že to nesmím říct, existovalo ustanovení o příživnictví. Na tuto otázku jsem řekla vždycky, že odmítám odpovědět, a oni vedli takové urážlivé řeči, že se asi živím nejstarším řemeslem. To by muži neudělali. Já jsem věděla, že musím vydržet, seděla jsem a usmívala jsem se a říkala jsem – já nebudu odpovídat.

To byla asi nejlepší taktika, s StB nehovořit…

Je osvobozující, že si nemusíte nic vymýšlet, nic si pamatovat. Kdybyste si řekla, budu něco vypovídat, abych je zmátla, oni měli protokoly a člověk se mohl snadno zamotat. Toto byl daleko praktičtější postup, můj muž mi poradil, že je to nejlepší strategie.

Po revoluci chvilku trvalo, než vznikla Kancelář veřejného ochránce práv. Už s prvním ombudsmanem Otakarem Motejlem jste úzce spolupracovala, zastupovala jste jej. Jak na něj vzpomínáte?

Velmi pozitivně a na celou instituci také, nostalgicky. Kdybyste se prošla po jednotlivých patrech Kanceláře, uvidíte, že celá řada právníků si vystavuje společnou fotografii s Otakarem Motejlem. Velmi si považují, že začínali pod jeho vedením. Byl velmi pracovitý, byl tady pořád, i v noci.

Změnilo se od té doby vnímání funkce ombudsmana? Dříve byli lidé skeptičtí…

Politici ji nechtěli na začátku, v roce 2003 se hodně urážlivě vyjádřil prezident Klaus, a byla z toho mediální přestřelka mezi doktorem Motejlem a tehdejším prezidentem, ale to je už za námi, zapomenuto. Domnívám se, že nyní má instituce respekt ve společnosti.

Kolik podnětů za rok obvykle řešíte?

Prvních šest let, kdy jsem tady působila jako zástupkyně, postupně stoupl počet podnětů zhruba ze dvou a půl tisíc až na čtyři až pět tisíc ročně. Nyní stabilně několik posledních let dostáváme asi osm tisíc podnětů za rok.

Z jižní Moravy, předpokládám, bude podnětů nejvíc, když tady instituce sídlí…

Předpokládáte správně. Nejenže se jedná o velký kraj, ale je to dané blízkostí a snadnou dostupností.

S čím se na vás lidé nejčastěji obracejí?
Nejvíce podnětů přichází z oblasti sociálního zabezpečení a druhá největší oblast je stavební právo, ve kterém se často promítají sousedské spory. Do sociální oblasti patří nejen důchod, ale všechny druhy dávek – rodičovské či pro lidi se zdravotním postižením.

Můžete uvést konkrétní příklad, s čím chtějí lidé pomoci?

Nedávno se uzavíral případ, kde byl špatně datován počátek invalidity, byl nesprávně stanoven. Jednalo se o psychiatrickou diagnózu a bylo zjevné, že onen člověk měl už předtím potíže. Podařilo se nám prokázat, že byla chyba na straně úřadu. Tento člověk dosáhl na invalidní důchod z mládí, který je výhodnější. Měli jsme radost, tito lidé žijí často ve velké nouzi.

Mimo jiné se věnujete i problematice diskriminace z důvodu pohlaví. Uspořádala jste i mezinárodní konferenci k danému tématu. Co považujete v tomto směru za nejdůležitější, kam by debaty měly směřovat?

Diskriminace může být založena nejen na pohlaví, ale i jiných důvodech. Co se však pohlaví týče, debaty by měly být vedeny dvěma směry. Jednak posilovat vědomí ve společnosti, že o děti se nestará jen žena, ale má pečovat i otec a širší rodina. Dále je důležitým směrem debat otázka pracovní. Zaměstnavatelé by neměli být tak striktní a měli by nabízet ženám, které pečují o děti, tzv. slaďovací opatření. Je jich celá řada – zkrácené úvazky, klouzavá pracovní doba, práce z domova apod. To je v České republice zatím ještě v plenkách.

Jakým způsobem funguje kontakt s maminkami-zaměstnankyněmi na vašem úřadě?
Pro ženy na mateřské bývá důležité zůstat v kontaktu se zaměstnavatelem. My tu máme takovou laboratoř právě pro kolegyně, které odcházejí na mateřskou. Zůstávají díky ní v kontaktu s institucí, dostávají informace, mohou se účastnit některých vybraných aktivit. Kupříkladu přijedou moderovat kulatý stůl k tématu, které dobře znají. Snažím se, aby se tento problém stal tématem. Zákoník práce už počítá s tzv. homeworkingem, tedy s prací z domova. Služební zákon slaďovací opatření taky umožňuje, neboť jde o docela nový předpis.

Vaše dcera Saša Uhlová řekla, že „feminismus má přinášet i možnost být bez obav o peníze doma s dětmi“. Jaký máte názor na toto tvrzení, které v naší společnosti často vyvolává nechuť?

Feminismus by měl znamenat svobodu. Na ženy by neměl být kladen takový společenský tlak. Na jedné straně je vnucováno, že jedině správné je jít do zaměstnání, když žena chce zůstat s dětmi doma déle než do jejich tří let. Na druhou stranu se díváme přes prsty na ženy, které jdou do práce ještě dříve. Důležitá je svoboda, feminismus má znamenat svobodu. Já sama jsem byla dlouho s dětmi doma. Nemohla jsem před listopadem 1989 ani pomyslet na kvalifikovanou práci. Intelektuální vyžití jsem si našla v neplacených aktivitách pro Chartu. Má situace ale není model. Umím si představit velmi odlišné životní strategie. Měla by být svoboda pro všechny.

Jaké případy diskriminace žen nejčastěji řešíte?

Nejvíc problémů je v oblasti práce. Především se na nás obracejí starší ženy. Mohu jmenovat dva příklady, kdy se diskriminaci podařilo prokázat, i když je to složité. Dvěma ženám jsme poradili, zkusily jít k soudu, a ony uspěly. Jednalo se o obtěžování na pracovišti a diskriminaci u první ženy a tu druhou propustili z práce z důvodu věku.

Můžete jmenovat ještě nějaký podobně pozitivní příklad?

Matce s mírnou retardací chtěli vzít dítě. My jsme se k případu naštěstí dostali dosti brzy, našli jsme jí azylový dům, kde mohla být jako matka s dítětem a měla zajištěnou pomoc. V nejútlejším věku je vztah matky a dítěte velmi důležitý.

Co se naopak z vaší agendy nedaří prosazovat?

Některé záležitosti trvají dlouho, než se podaří prosadit. Kupříkladu navrhuji zrušení tzv. zvláštní matriky, podle mne je to přežitek z minulé doby. Matriční události, které se odehrají v zahraničí, se nezapisují do běžné matriky, ale do zvláštní, která má velmi dlouhé lhůty.  Kupříkladu, když se vám v Německu narodí dítě, trvá několik měsíců, než vám vydají rodný list a vy získáte základní doklady dítěte.

Do konce šestiletého mandátu vám zbývá několik měsíců. Těšíte se, že budete mít méně práce a více času na rodinu nebo se vám bude stýskat?

Obojí. Těším se hodně, ale na druhé straně si uvědomuji, že to bude pro mne i ztráta. Bude se mi stýskat po lidech i po práci. Odjedu do Prahy, ale určitě občas přijedu na návštěvu.

Jak jste se v Brně cítila? Je to přece jen vaše rodné město.

Výborně. Zde jsem zakotvená, chodila jsem zde na gymnázium na Slovanské náměstí, které bude slavit sto let. Studovala jsem v Brně na vysoké škole. Jsou tu ještě mí přátelé, každý rok se kupříkladu účastním výletu gymnázia. Děkuji osudu, že mi dvakrát umožnil vrátit se do města mého dětství a mládí.

 

Markéta Malá

 

Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. (nar. 23. června 1951 Brno) se celoživotně se zabývá ochranou lidských práv. V roce 1971 byla trestně stíhána kvůli účasti na letákové akci proti volbám, vzata do vazby a odsouzena za podvracení republiky na tři roky. Stala se signatářkou Charty 77 a její mluvčí v roce 1986. Vydávala periodikum Informace o Chartě 77 (INFOCH) a byla spoluzakladatelkou Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V letech 2008–2013 působila jako předsedkyně Českého helsinského výboru, v letech 2001–2007 byla zástupkyní veřejného ochránce práv, od roku 2014 tuto funkci vykonává sama.