Známý hokejista, jehož velká část kariéry je spjata s Brnem, se narodil 18. října 1939 v Rožmitále pod Třemšínem jako jediný syn do jedenáctičlenné rodiny, měl osm sester. Na dětství vzpomíná s láskou, přestože tvrdě pracoval. „Naučil jsem se plést, šít, vařit, protože holky to dělaly. Zároveň jsem dělal veškerou fyzickou práci kolem domu. Měl jsem na starost králíky, slepice. S tatínkem jsem každé léto musel do lesa zabezpečit dřevo na celou zimu, to znamená přivézt ho, naštípat. Já jsem vlastně od čtrnácti dělal práci jako kůň v lese,“ říká.

Černí bydleli blízko rybníka a Josef na něm s ostatními kluky z Rožmitálu v zimě často bruslil. Tehdy netušil, jakou výhodu pro něj zkušenost s bruslením na venkovském rybníku skýtá: „Kluci, kteří dnes začínají s hokejem, musí mít led jako zrcadlo. Ale tam byly stromy, listí. Když jsem bruslil, stále jsem na něco najížděl. Naučil jsem se držet rovnováhu. Nepadal jsem. Když jsem na něco najel, tak mě to rozhodilo, ale nespadl jsem. Do budoucna to pro mne byla obrovská výhoda. Když jsem pak na ledě někomu škrtl o hokejku nebo mně někdo chtěl podrazit nohu, uměl jsem v tom pracovat. Mně to nevadilo. Byl jsem na to zvyklý z mládí, kdy jsem se naučil výborně bruslit.“

Nová domovina – Brno

Byl tak dobrý hokejista, že mohl absolvovat povinnou vojenskou službu v klubu Rudá hvězda Brno – ani na vojně tedy nepřestal hrát hokej. Když dostal povolávací rozkaz, byl mile překvapený, že ho chtějí do tak elitního mužstva. Zároveň v něm poznal náročné tréninky a disciplínu. „Hodně se trénovalo na suchu i na ledě, hodně se běhalo. Neuvědomoval jsem si, že jsme sledovaní i v tom směru, jak se chováme mimo led. Já nekouřil a piva jsem se napil poprvé, když mi bylo třiadvacet,“ vzpomíná.

Klub Rudá hvězda Brno si ho nechal i poté, co mu vojenská služba skončila, a Brno se mu stalo novým domovem. Mimo jiné proto, že se seznámil se svou budoucí ženou Martou, která prodávala v mléčném baru, kam se spoluhráči často chodil. „Vždycky mi dala větší porci nebo trošku víc kakaa. Dokrmovala mě, takže jsem mohl dobře hrát,“ usmívá se. V roce 1961 měli svatbu.

Dvanáctkrát na mistrovství světa

V týmu Rudá hvězda Brno (později Kometa Brno) působil v letech 1958–1978. Rád vzpomíná na to, jak dobře se k němu chovali starší zkušení hokejisté. Líbilo se mu i to, že dostal možnost při hokeji vystudovat střední školu elektrotechnickou. Po jejím ukončení se přihlásil na pedagogickou fakultu, na obor tělesná výchova. „Byla to dřina při hokeji, ale zvládl jsem to,“ říká.

Brzy byl zařazen do reprezentace. V 60. a 70. letech mohl díky tomu procestovat svět, což nebylo pro běžné občany socialistického Československa myslitelné. Hned v roce 1959 poprvé reprezentoval Československo na mistrovství světa a účastnil se ještě dalších  jedenácti mistrovství světa. Stal se prvním československým hokejistou, který v lize nastřílel více než 400 branek.

Nikdy se nepoddat bolesti

V roce 1972 z vlastního rozhodnutí v reprezentaci skončil a následně působil jako hráč a trenér v zahraničních klubech, pět let trénoval hokejisty v Itálii. Po listopadu 1989 se vrátil do Brna a dál pomáhal rozvoji hokeje. Přestože má z doby, kdy byl aktivním hokejistou, spoustu zranění a opotřebovaná kolena, lokty a ramena, zakládá si na tom, že se bolesti nikdy nepoddal. „Hlavní je nemyslet si, že když má člověk k něčemu talent, stačí to. Nestačí. Talent se projeví, jen když je spojený s dřinou,“ myslí si.

Markéta Malá, Paměť národa

Paměť národa: Text vznikal v součinnosti s Pamětí národa – největší veřejně přístupnou sbírku svědectví pamětníků 20. století, kterou od jejího založení v roce 2008 ji buduje nezisková společnost Post Bellum. Portál obsahuje příběhy válečných veteránů, odbojářů, těch, kteří přežili holocaust, politických vězňů, ale i lidí, kteří diktaturám sloužili. Z Paměti národa vycházejí další projekty: rozhlasové pořady, výstavy, knihy, filmy, vzdělávací programy pro děti. 

FOTO: Archiv Paměti národa